Ve Valašské Bystřici, jedné z největších obcí v České republice, která se rozprostírá na 36 km2 v kotlině uprostřed Vsetínských vrchů, hospodaří předseda Asociace soukromého zemědělství Vsetín Jan Zajíček, který se tu společně se svou rodinou věnuje pod hlavičkou společnosti FARMA-ZPZ chovu holštýnského skotu a výrobě i prodeji pestré škály mléčných výrobků.
Vzhledem k obtížné přístupnosti kopcovitého kraje došlo k založení této obce teprve v polovině 17. století, přičemž prvními obyvateli byli lesní dělníci, kteří zde těžili dřevo pro sklárny a na odlesněných pasekách si stavěli chudá obydlí a zúrodňovali kamenitou půdu. Dodnes se na svazích a hřebenech bystřických kopců dochovaly rozseté původní roubené chaloupky, které tvoří zdejší charakteristickou architekturu, jež je jedním ze symbolů regionu.
Obec doslova žije tradicemi, o jejich uchování pro další generace se stará zejména valašský soubor Troják s cimbálovou muzikou, ale i dechová hudba Bystřičanka, velmi aktivní je také ochotnický divadelní soubor CHAOS. Konají se zde tradiční máje, dožínky, bály, vánoční koledování a jsou dodržovány i další zvyky.
Tradici hospodaření rodu Zajíčkových ve Valašské Bystřici založil praděda dnešních hospodářů Josef, který zde na konci 19. století zakoupil zemědělskou usedlost spolu s 36 hektary půdy. Později ji rozdělil mezi své tři děti, z nichž každé velmi intenzivně a se slušným ekonomickým efektem obhospodařovalo šest hektarů luk a šest hektarů lesa.
„Když přišla kolektivizace a soudruzi ve dvaapadesátém zakládali místní družstvo, sedlačil tu děda Josef. Nesouhlasil a vstupu do něj se bránil. Jeho tehdejší velký kamarád, syn významného agrárního politika a sedláka Františka Zíky ze Štítiny na Opavsku, ho ale nakonec přesvědčil, že klást dlouhodobý odpor nemá smysl, neboť by to mohlo mít dopad na celou rodinu. Hospodaření tedy bylo přerušeno na dlouhých čtyřicet let a na mého otce, kterému tehdy bylo dvacet, čekala místo stájí, luk a lesů jen každodenní šeď fabriky. Myslím ale, že pro oba dědy, našeho i Františka Zíku, by určitě bylo jistou satisfakcí, kdyby mohli vidět, jak jejich bývalá hospodářství, kterým věnovali mnoho let života, zase vzkvétají. A že jejich vnuci se také přátelí a jsou spolu i v jedné selské organizaci,“ říká Jan Zajíček.
Pravdou ale je, že se otci Jana Zajíčka podařilo po celou dobu minulého režimu hospodařit alespoň na malém záhumenku. „Dvě kravky byly v té době docela slušným příjmem pro rodinu, kde kolem stolu sedělo celkem devět strávníků. A mléko tehdy šlo dodávat do místní sběrny, takže byl i určitý drobný příjem,“ informuje sedlák.*
