Chovatelství má v českých zemích, stejně jako v jiných evropských i zaoceánských zemích, velmi dlouhou tradici. V souladu s poznatky a zkušenostmi řady generací i zvolna se rodícími začátky biologie a chemie se zlepšovalo krmení, veterinární i celková péče. Zemědělec měl ve společnosti vážené a respektované postavení, i Karel Čapek citoval: …Kdo je ten člověk, zdali ho znáš, toť český rolník, živitel náš…
V devadesátých letech minulého století vznikl nový fenomén: welfare, neboli svoboda zvířat.
Legislativa a administrativa opletla chovatele pevnou sítí bez možnosti úniku. Už jen pojem chovatel je v českém právním řádu upraven v několika předpisech. Definice je v zákonu č. 154/2000 Sb., „plemenářský zákon,“ dále v zákonu č. 166/1999 Sb., „veterinární zákon,“ a do třetice v zákonu č. 246/1992 Sb., „zákon na ochranu zvířat proti týrání.“ Snad by se zdálo, že tři základní předpisy budou postačovat. Zdaleka tomu tak není. Chovatel, hlavně zabývající se pastevním chovem skotu, ovcí a koz, musí dbát na zákon č. 114/1992, o ochraně přírody a krajiny. Zemědělské podniky, které vyrábí krmiva pro vlastní chov, musí dodržovat zákon č. 91/1996 Sb., o krmivech.
V roce 1992 pak vznikla Evropská dohoda o ochraně zvířat v zájmovém chovu. Snad bych mohl pokračovat ve výčtu legislativních úprav chovů zvířat i mimo kategorii hospodářská: zákon č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (synonymum: zákon o obchodování s ohroženými druhy) plus Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin neboli CITES. Chov volně žijících zvířat upravuje už zmíněný zákon č. 114/1992, o ochraně přírody a krajiny a § 14 odst. 14 zákona na ochranu zvířat proti týrání a č. zákon 449/2001 Sb., o myslivosti. Konkrétní druhy stanovuje vyhláška č. 411/2008 Sb. Dalším je zákon o zoologických zahradách č. 162/2003.*
Ing. Martin Mohelský
Podrobněji v časopisu Náš chov 1/2019.
