Svým počtem a celosvětovým rozšířením patří ovce k významným hospodářským zvířatům. Jejich pastva člověku přináší spoustu užitku. Nejenom že produkují mléko, maso a vlnu, ale mají svůj nezastupitelný význam při údržbě krajiny, a dokonce mohou mít kladný vliv na duševní zdraví člověka.
Ovce poskytuje člověku nejen celou řadu produktů, ale též služeb. Zároveň se jedná o poměrně nenáročná zvířata, a tak se jejich celosvětový stav pohybuje kolem 1,2 miliardy kusů. Ovce jsou nejenom efektivními producenty potravin, surovin pro textilní a jiný průmysl, ale pomáhají též s udržováním travních porostů a také se stále častěji využívají při řešení nejednoho environmentálního problému. Cílená pastva ovcí udržuje travnaté plochy v řadě chráněných oblastí a vědci na celém světě prověřují další nápady.
U trvalých travních porostů je důležité nejen odpovídající obrůstání, ale také jejich botanické složení. Regulace nežádoucích, většinou nepůvodních a invazivních, rostlin, jež mají mnohde na svědomí úbytek původních druhů a pokles biodiverzity, může být náročná, a to jak časově, tak finančně – a ne vždy s odpovídajícím výsledkem. K takovým rostlinám patří například pryšec obecný (Euphorbia esula), který již v USA „napadl“ více než dva miliony hektarů pastvin, kde podstatně zredukoval biodiverzitu a produktivitu porostů.
Skot a koně se pryšcům většinou vyhnou, avšak některé ovce je s chutí konzumují, a tak se vědci z Agricultural Research Service (ARS) rozhodli prověřit, zda by se toho dalo využít a zpracovali studie, jejichž cílem bylo zjistit, proč některé z ovcí vyhledávaly pryšec a rostliny s podobným chemickým profilem. Již při prvních pozorováních vědci zjistili, že lze ovce rozdělit na dva typy konzumentů. Jedny spásaly pryšec obecný velice ochotně, zatímco druhé se do něj pustily až když musely, tedy v důsledku nedostatku jiného krmiva. Dr. Brent W. Woodward a Steven S. Seefeldt se společně pokusili zjistit, proč některé ovce dávaly pryšcům takovou přednost. Zda mají chuť na tuto rostlinu zakódovanou ve svých genech, nebo se u nich tato stravovací preference vytvořila ve spojení s pozorováním ostatních zvířat. Přičemž podle Woodwarda by odhalení genetického základu pro upřednostňování pryšce obecného v pastevním porostu, nebylo velkým překvapením, protože již bylo několikrát potvrzeno, že genetická výbava může za chuťové preference celé řady savců, a to včetně člověka. V případě, že by se jim podařilo potvrdit genetický základ, chtěli se dále věnovat šlechtění. Seefeldt předpokládal, že pokud by se selekcí daly získat ovce, jež by svým potomkům z generace na generaci předávaly vlohy k oblibě pryšce, mohly by být takto „vybíravé“ konzumentky využívány jako „přírodní herbicid“ ke kontrole této invazní rostliny, aniž by došlo ohrožení necílových druhů či celého biotopu, které mohou představovat jiné metody likvidace tohoto plevele.
A to nebyl první nápad, jak se pryšce z porostu zbavit. Podle jiné studie, na které také pracovali vědci z ARS, by měla být pastva ovcí proti pryšci efektivním prostředkem, ovšem za předpokladu každoročního opakování. Po několika letech jarního spásání by už žádané pícniny mohly nad pryšcem převážit. Podle vědců z laboratoří ARS – Fort Keogh Livestock a Range Research Laboratory v Miles City v Montrealu – a dalších spolupracovníků by mělo být indikované vypásání ovcemi podstatně levnější strategií ve srovnání s využitím herbicidů a doséváním pastevního porostu. Ekolog Matt Rinella z Fort Keogh a postgraduální student Ben Hileman z Montana State University prostřednictvím sestřižení porostu simulovali lehkou pastvu ovcí, čímž mohli kontrolovat všechny proměnné faktory a oddělit účinky sezónního načasování pastvy, aby při tom zjistili, že i krátkodobá jarní pastva, jež se několik let po sobě opakuje, dokáže v rostlinných společenstvech vyvolat změny, které zlepší stav pastevních porostů v oblastech zamořených pryšcem.
Jako možný důvod devastujících účinků takové krátkodobé jarní pastvy na pryšec (případně další „netravní“ plevele) se jim jevil vysoký stres z odlistění, jenž v rostlinách nastartoval produkci specifických chemických látek, jejichž úkolem má být odpuzování pasoucích se zvířat, což ale na druhou stranu omezuje růst rostlin. To sice může dát rostlinám určitou výhodu, jenže jak vědci zjistili, tak na ovce tato strategie nijak zvlášť nefunguje. Pryšce v prvním roce spásání využijí ke své „obraně“ sacharidy, které byly uložené v kořenech, a těch se jim pak nedostává k regeneraci. Opakuje-li se to v následujících letech, vede to k takovému oslabení, že z porostu postupně zmizí.*
