Ačkoliv se chov ve skupině může jevit jako přirozený, musíme brát v úvahu, že součástí přirozeného chování králíků jsou rovněž boje a z nich plynoucí zranění. Nezbývá tedy nic jiného, než si položit otázku: „Je možné naplnit lidská očekávání o ideálním chovu a současně respektovat přirozené chování zvířat?“
V současných intenzivních chovech se setkáváme s rozdílnými přístupy k ustájení – samice v reprodukci jsou nejčastěji chovány individuálně, méně pak skupinově. Výkrmoví králíci jsou naopak chováni ve skupinách, jejichž velikost se pohybuje od dvou do několika desítek jedinců v jednom kotci. Nejběžnějším řešením pro výkrm jsou obohacené klece pro 3-4 králíky nebo menší ohrady pro přibližně 8 zvířat. Specifickým systémem jsou takzvané kombiparky, kde je společně ustájeno 6 vrhů králic. Tento systém se vyznačuje šesti individuálními odděleními pro samice, přičemž každé oddělení je vybaveno porodním hnízdem a vyvýšenou plošinou. Samice jsou odděleny pletivem, což jim umožňuje udržovat vizuální kontakt. Hlavní výhodou kombiparků je, že králíčata zůstávají po celý život v jednom prostředí a ve věku 28–35 dní jsou od nich odděleny samice. A nakonec je třeba jmenovat ryze skupinové ustájení králíků ve výkrmu – v ohradách, kde jsou skupiny tvořeny nižšími desítkami zvířat, která jsou odstavována od samic. Klíčová je pak hustota osazení ustajovacího prostoru.
Skupinové ustájení králíků ve výkrmu
Při hodnocení skupinového ustájení králíků ve výkrmu je třeba zvážit dva základní pohledy - etologický a produkční. Z etologického hlediska vycházíme ze základní biologie králíků jako skupinově žijících zvířat s pevně nastavenou sociální strukturou. Je však důležité si uvědomit, že tato sociální struktura je v přírodě realizována v otevřeném prostoru, který králíkům umožňuje udržovat přirozené rozestupy, volit si preferované společníky a v případě potřeby se uchýlit do úkrytu. Tyto přirozené mechanismy sociálního chování jsou v uzavřených chovných podmínkách významně omezeny, což vytváří zásadní rozdíl oproti životu ve volné přírodě.
Skupinové ustájení samic v reprodukci
Skupinové ustájení samic v reprodukci představuje mnohem větší výzvu než ustájení králíků ve výkrmu, jelikož se jedná o dospělé jedince, kteří jsou přirozeně agresivnější než dospívající jedinci. I v přirozených podmínkách vykazují samice králíků výraznou agresivitu, zejména v reprodukčním období. Toto chování má své evoluční opodstatnění – samice tvrdě brání své hnízdo a mláďata před ostatními samicemi kolonie, což zvyšuje šance na přežití vlastního potomstva. Ve skupinových chovech samic v reprodukci se však tato přirozená agresivita stává zásadním problémem. Omezený prostor, nemožnost stáhnout se z konfliktu a nestabilní sociální prostředí výrazně zvyšují riziko vzájemných napadání, s tím souvisejících zranění, a především ohrožení mláďat. Proto se řada výzkumných pracovišť zabývá hledáním řešení, jak rizika skupinového ustájení minimalizovat.
Dle Szendrő et al. (2019) byly testovány dva základní systémy skupinového ustájení samic v reprodukci – kontinuální a přerušovaný. Kontinuální systém, kdy jsou samice drženy trvale ve skupině, se ukázal jako problematický kvůli obtížnému začleňování nových samic do již ustanovené skupiny. Více se proto využívá přerušovaný (dočasný) systém, kdy se vytvářejí nové skupiny samic po každém odstavu mláďat. I v tomto případě jsou však výsledky v porovnání s individuálním ustájením horší (vyšší počet zranění samic, vyšší mortalita mláďat způsobená útoky cizích samic v hnízdech) (Szendrő et McNitt 2012). Přes intenzivní snahu tyto problémy řešit pomocí různých úprav prostředí se zatím nepodařilo najít uspokojivé řešení. Testovány byly například systémy s RFID čipy v uších samic, které měly umožnit přístup každé samici pouze do jejího vlastního hnízda a zabránit tak zabíjení mláďat jinými samicemi (Rommers et al. 2006). Dále byly zkoušeny různé pachové látky a obohacující prvky prostředí. Žádné z těchto řešení však nevedlo k významnému snížení agrese mezi samicemi a neumožnilo jejich plošný chov ve skupinách.
Souvislost s genotypem
V posledních letech se ukazuje, že problém agresivity samic ve skupinách úzce souvisí s genotypem využívaných zvířat. Brojlerové linie králíků totiž nejsou zpravidla selektovány na chování, ale hlavně z hlediska užitkovosti – tedy mléčnosti reflektované hmotností vrhu, počtem narozených a odchovaných králíčat a dalšími produkčními ukazateli. V našem výzkumu jsme například ukázali, že samice brojlerové středně těžké linie hyplus (komerční hybridní linie) v porovnání se samicemi původního plemene meklenburský strakáč (středně těžké původní plemeno) vykazovaly vyšší míru agresivity.
Nory jako klíč ke snížení agresivity
U komerční linie hyplus neměla možnost hrabání prakticky žádný vliv na snížení agresivity. Naproti tomu u meklenburského strakáče byl zaznamenán výrazný pozitivní efekt. V systému umožňujícím hrabání tyto samice vykazovaly významně nižší počet agresivních útoků. Klíčový poznatek spočívá v tom, že možnost hrabání a vytváření nor není jen obohacením prostředí. Jde o efektivní nástroj ke zmírnění agresivních projevů, a to především u tradičních plemen s méně pozměněným genetickým základem.
Samec jako stabilizátor sociálních interakcí
Další naše významné zjištění přináší pohled na vliv přítomnosti samce ve skupině samic. Přítomnost samce v rámci skupiny samic totiž vedla k poklesu agresivních interakcí mezi nimi, a to jak u původního plemene meklenburského strakáče, tak i u komerční linie hyplus (Podobně jako u řady jiných druhů, také králičí samec působil v rámci skupiny jako přirozený moderátor agresivity mezi samicemi, jeho přítomnost prokazatelně snižovala četnost šarvátek a útoků. Nicméně začlenění samce do skupinového ustájení samic může být z ekonomického hlediska neefektivní a nákladné.
Závěr
Skupinové ustájení králíků představuje složitou otázku, kde se střetává snaha o přirozené životní podmínky s realitou chovu. Zatímco u králíků ve výkrmu lze při dodržení základních zásad (optimální hustota osazení, přiměřená velikost stabilních skupin a vhodné strukturování prostoru) dosáhnout relativně dobrých výsledků, situace u reprodukčních samic je podstatně složitější. Skupinový chov samic v reprodukci je zatím spíše možný jen na malých farmách s individuálním přístupem chovatelů. Pro tyto farmy lze v současnosti doporučit skupinový chov samic především v období reprodukčního klidu během letní sezóny, kdy jsou samice přirozeně mimo hlavní reprodukční cyklus. Klíčovou roli hraje pochopení, že welfare není jen o prostorovém uspořádání, ale vyžaduje hluboké porozumění přirozenému sociálnímu chování králíků, které se může významně lišit v závislosti na genetické linii a individuálních charakteristikách zvířat.
Ing. Ondřej Krunt, Ph.D., Ing. Ágnes Moravcsíková, prof. Ing. Luděk Bartoš, DrSc. Oddělení etologie, VÚŽV, v. v. i., Praha-Uhříněves. Katedra chovu hospodářských zvířat, FAPPZ, ČZU v Praze
Podrobněji v NCH 2/2025.*