Skupinové ustájení králíků představuje z pohledu welfare zajímavou, ale velmi složitou problematiku. Přestože by teoreticky mělo lépe odpovídat přirozeným potřebám těchto sociálních zvířat, jeho praktická realizace je mimořádně náročná a vyžaduje hluboké porozumění jejich přirozenému sociálnímu chování.
Králík domácí patří mezi nejmladší domestikované druhy. Byl domestikován z králíka divokého v dlouhodobém procesu, který začal již v době římské prvními pokusy o chov v leporáriích, ale výrazné morfologické změny odlišující domácí králíky od divokých se objevily až v 18. století . Právě relativně krátká doba domestikace je jedním z důvodů, proč si králíci domácí zachovali většinu svých původních charakteristik chování. Pro úspěšný chov králíků je proto klíčové porozumět sociální struktuře a chování jejich divokých předků - tato znalost nám umožňuje lépe přizpůsobit chovatelské postupy přirozeným potřebám těchto zvířat.
Sociální struktura a organizace kolonií
Králík divoký žije v komplexních sociálních jednotkách nazývaných kolonie. Tyto kolonie jsou tvořeny menšími skupinami, které se typicky skládají z 1–3 dospělých samců, 2–9 dospělých samic a jejich mláďat. Typická rozloha území obývaného jednou kolonií se pohybuje od 0,5 do 4 hektarů. Klíčovým faktorem určujícím velikost teritoria je dostupnost kvalitní vegetace a možnost vytvoření nor. Hustota osídlení teritoria se může pohybovat od 1 až po 40 jedinců na hektar v závislosti na kvalitě prostředí a ročním období, přičemž nejvyšší koncentrace králíků bývá pozorována na jaře během vrcholu reprodukční sezóny.
Komunikace v kolonii
Pro koordinaci života v kolonii využívají králíci komplexní systém komunikace zahrnující několik komunikačních kanálů. Hlasové signály králíků zahrnují především výstražné zvuky při nebezpečí a různé typy vokalizací během sociálních interakcí, např. tiché "broukání" během vzájemného čištění. Významným komunikačním prvkem je také dupání zadními končetinami do země, které slouží především jako výstražný signál. Intenzita a frekvence dupání se liší podle závažnosti hrozby a tento signál se rychle šíří kolonií díky vibracím půdy .Klíčovou roli v životě králíků hraje pachová komunikace prostřednictvím několika specializovaných žláz.
Teritoriální chování
Králíci jsou vysoce teritoriální zvířata a jejich teritoriální chování úzce souvisí s hierarchickou strukturou skupiny. Každá skupina obývá a brání specifické území, které zahrnuje systém nor, pastevní oblasti a místa pro vylučování. V rámci této teritoriální organizace se projevuje hierarchické uspořádání skupiny. Dominantní samci mají privilegovaný přístup k samicím v říji a k nejlepším zdrojům potravy v rámci teritoria. Rovněž hrají hlavní roli v obraně území před vetřelci. Dominantní samice, obvykle nejstarší a nejzkušenější jedinci, mají přednostní přístup k nejlepším norám pro okocení, což jim poskytuje výhodu při rozmnožování a péči o mláďata.
Začleňování mladých jedinců do nových skupin
Teritoriální chování hraje klíčovou roli také při začleňování dorůstajících králíků do sociální struktury kolonie. Dospívající jedinci se stávají terčem agresivních interakcí ze strany dospělých jedinců zejména ve věku 3–4 měsíců. V tomto období jsou především mladí samci vyháněni z původních skupin dominantními samci, kteří brání své teritorium a přístup k samicím. Mladé samice se setkávají s nejvyšší agresivitou dospělých samic na konci reprodukční sezóny, kdy se snaží začlenit do nových skupin a získat přístup k norám. Tento proces vede k tomu, že část mladých králíků opouští rodnou skupinu, přičemž mladé samice mají vyšší šanci na přežití než samci.
Závěr
Chování králíků divokých je výrazně ovlivněno jejich sociální strukturou, hierarchií a teritoriálním chováním. Tyto přirozené vzorce chování poskytují důležité vodítko pro pochopení jejich potřeb a interakcí. Agonistické a afiliativní chování společně s komplexní sociální organizací a komunikačními systémy vytvářejí základ pro jejich životní strategie a přizpůsobení prostředí.
Respektování přirozených sociálních potřeb králíků a minimalizace stresu spojeného se sociálními interakcemi může výrazně přispět nejen k welfare chovaných zvířat, ale také k úspěšnosti chovu.
Ing. Ágnes Moravcsíková, Ing. Ondřej Krunt, Ph.D., prof. Ing. Luděk Bartoš, DrSc., Oddělení etologie, Výzkumný ústav živočišné výroby, v. v. i., Praha – Uhříněves, Katedra chovu hospodářských zvířat, FAPPZ, ČZU v Praze
Podrobněji v NCH 1/2025.
K úspěšnému skupinovému chovu králíků je nezbytné porozumění jejich přirozenému sociálnímu chování a hierarchickým vztahům ve skupině. Foto Luděk Bartoš, chov Ondřeje Krunta
