Obiloviny (ječmen, kukuřice, pšenice a oves) se pěstují nejenom pro potravinářské účely, ale též jako krmiva pro hospodářská zvířata či surovina pro průmyslovou výrobu. V krmné dávce masných krav sice nebývá jejich podíl vysoký, ale ve výkrmu své místo najdou. A jejich úprava má vliv např. na stravitelnost.
Obiloviny mají v chovu skotu bez tržní produkce mléka své místo, a to zejména díky svému vysokému obsahu sacharidů, jenž z nich dělá výborný zdroj živin a energie. Kombinace nutriční hodnoty, dostupnosti a přijatelné ceny z nich činí atraktivní krmivo. Při jejich využití je třeba zohlednit jejich výživové kvality dané koncentrací energie, stravitelností živin, obsahu hrubých bílkovin, vitamínů či minerálů. Odlišná morfologie obilek ovlivňuje obsah vlákniny, a tedy i dostupnost živin. Od toho se odvíjí potřeba a způsob dalšího zpracování pro co nejefektivnější využití živin.
Výběr obilovin pro zařazení do krmné dávky skotu obvykle závisí na místní dostupnosti a ceně, ale nejedná se o jediná kritéria. Ječmen se nejčastěji pěstuje pro výrobu sladu a krmení hospodářských zvířat. Jeho předností je např. vyšší obsah bílkovin oproti kukuřici. Kukuřičné zrno sice dosahuje nejvyšší energetické hodnoty, ale je třeba počítat s vyššími náklady na pěstování a omezení klimatickými podmínkami, či vyšší nákupní cenou. Pokud jde o oves, tak ten má kvůli vysokému podílu vlákniny (podobně jako ječmen má většina odrůd krmného ovsa vnější slupku, která tvoří přibližně 25 % hmotnosti zrna) nižší koncentraci energie, ale s tím souvisí poměrně nízké riziko vzniku zažívacích potíží při jeho zkrmování. Pšenice by se kvůli relativně nízkému podílu vlákniny a vysokému obsahu snadno fermentovatelného škrobu měla do krmné dávky přidávat v omezeném množství (řada odborníků na výživu omezuje podíl jejich začlenění do krmné směsi na 30-40 % sušiny), aby se minimalizovalo riziko vzniku metabolických problémů (např. bachorové acidózy). Na rozdíl od ječmene bývá většina produkce pšenice určena pro lidskou spotřebu a na trh s krmivy obvykle vstupuje, když se vyskytnou problémy s kvalitou, jako je např. kontaminace plísněmi. Pokud jde o koncentraci energie v obilných zrnech, pak je pořadí obvykle následující: kukuřice > pšenice > ječmen > oves, přičemž ovesné zrno má celkový obsah stravitelných živin v sušině kolem 77 %, ječmen 84 %, pšenice 87 % a kukuřice 88 %. Tyto rozdíly jsou způsobeny různým obsahem vlákniny a škrobu, což má také vliv na způsob a stupeň zpracování, jež je potřebné k optimalizaci krmné hodnoty obilovin. Avšak je třeba také počítat s tím, že v populaci bachorových mikroorganismů se vyskytují „specialisté“, kteří efektivněji degradují vlákninu, zatímco jiní si lépe poradí se škrobem. Avšak se zvyšujícím se podílem obilovin v krmné dávce klesá pH v bachoru a může dojít k omezení využitelnosti vlákniny z objemného krmiva. A samozřejmě nelze krmnou dávku měnit ze dne na den.
Problémy s acidózou, ať už akutní nebo chronickou, jsou obvykle spojeny se špatným managementem výživy a krmení. Udržení normálního fungování bachoru a trávicích funkcí vyžaduje u skotu, přesněji u jeho bachorové bakteriální populace, adaptaci na vysoce koncentrovanou krmnou dávku, tj. musí se změnit skladba bakteriální populace v bachoru. K tomuto posunu musí docházet postupně a v krocích, jejichž počet bude záviset na povaze strategie výživy a krmení. Většina chovatelů a výkrmen využívá systém postupné změny krmení, při němž je série krmných dávek (pěti až osmi) sestavených tak, aby se postupně zvyšovala koncentrace energie (tj. podíl zrna), přičemž sušina „startovací“ dávky se obvykle skládá z 30 až 40 % koncentrátu (tj. obilovin), 55 až 65 % objemných krmiv a 3 až 5 % krmných doplňků. Poměr koncentrátu k objemu se v každém kroku mění tak, že se množství sušiny koncentrátu zvyšuje přibližně o 10 % a stejnou měrou klesá sušina objemů. „Konečnou“ dávku ve většině případů tvoří od 80 do 90 % obilovin (koncentrátů), 7 až 15 % objemů a 3 až 5 % krmných doplňků. Sestavování krmných dávek směřuje ke krmení skotu tak, aby v každé kategorii dosahoval očekávané užitkovosti, přičemž specifické cíle managementu výživy a krmení zahrnují: krmení správně sestavenou krmnou dávkou, krmení odpovídajícím množstvím krmiva, udržení zdraví i při dlouhodobém podávání vysokých dávek obilovin.
Krmná dávka se odvíjí od očekávané užitkovosti a požadavků na živiny pro danou kategorii. Správně namíchaná krmná dávka obsahuje přesné množství ingrediencí, které jsou do míchacího vozu dávkovány v odpovídajícím pořadí, aby výsledná směs vykazovala požadovanou kvalitu z hlediska promíchání a struktury. Zakládání odpovídajícího množství krmiva do každého kotce, je možná nejobtížnější úkol spojený s managementem výživy a krmení, protože zejména při vysokých dávkách jadrného krmiva je třeba zabránit tomu, aby se zvířata překrmovala, čímž se zvyšuje riziko zdravotních problémů. Další výzvou při výkrmu skotu vysokými dávkami obilovin po delší dobu je zvládnout vše tak, aby nedošlo k problémům s chronickou acidózou. Rozhodující pro úspěch je určit, kolik krmiva má být na kotec přiděleno, kdy a o kolik navýšit podíl obilovin. S cílem minimalizovat velké výkyvy v příjmu krmiva. Při přechodu na vyšší dávky obilovin se jako ideální postup osvědčilo podávat krmivo v každém kroku 3 až 4 dny, aby se zvířata přizpůsobila vyšší dávce jádra. Zároveň je třeba se vyhnout dalším změnám, které by zvířata stresovaly. Mezi další opatření, která mají zajistit, aby si skot udržoval relativně vysoký příjem krmiva i dobré zdraví při vysokých dávkách obilí, patří: více krmení za den, stabilní doby krmení, minimalizace rizika přejídání, rovnoměrné rozdělování krmiva po celém krmišti, rozpoznání a přizpůsobení se změnám chování způsobené počasím.
I když je obsah živin důležitý, tak skutečná nutriční hodnota obilných zrn závisí na tom, jak snadno se mohou bachorové bakterie dostat k endospermu. Svrchní vrstva obilky působí jako ochranná vrstva, která brání její obsah před strávením a určuje tím rozsah potřebných úprav. Proto je cílem jakéhokoliv způsobu mechanického zpracování narušit vnější vrstvu zrna, aby se endosperm zpřístupnil pro bakteriální fermentaci. Nicméně dosáhnout optimálního zpracování obilek však nemusí být vždy snadné. Pokud jsou obilky upraveny nedostatečně, je stravitelnost nižší než optimální, zatímco nadměrně zpracované zrno s nadbytkem jemných částic může vést k problémům, a to zejména zdravotním.
Mechanické zpracování naruší obalové vrstvy zrna, které ztěžují dostupnost živin pro bachorové mikroorganismy a tím zlepší jejich stravitelnost. Zrno by mělo být zpracováno dostatečně nahrubo, protože přílišné rozdrcení, jehož výsledkem je velký podíl prachových částic, přispívá více ke ztrátám než k užitku, a to jak při manipulaci a skladování krmiva, ale i při přípravě krmné dávky a následném zkrmování. Krom toho tyto jemné frakce podléhají rychlejší fermentaci v bachoru, což výrazně zvyšuje riziko vzniku bachorové acidózy. Mezi jednu z nejčastějších metod patří mletí a šrotování obilovin, při kterém se využívá různých mechanismů, jež drtí zrna až do požadované velikosti částic. Kladívkové mlýny či šrotovníky odvádějí vynikající práci při minimalizaci podílu celých zrn. Avšak výsledné vysoce zpracované zrno, zejména z ječmene a pšenice, rychle fermentuje v bachoru, a proto je vhodné minimalizoval podíl příliš jemných částic, s čímž během procesu mletí pomáhá použití sít s vhodnou velikostí otvorů. Válcování za sucha je jednou z nejběžnějších metod zpracování ovesných, ječmenných a pšeničných zrn a používá se také pro drcení kukuřičných zrn. Při zkrmování takto upravených obilovin může skot může velmi dobře využívat živiny a dosahovat velmi dobré užitkovosti. Celá zrna prochází přes dva horizontální ocelové válce (jeden bývá stacionární, zatímco druhý pohyblivý), přičemž cílem je rozbít zrno na dva nebo tři kusy, aniž by došlo ke vzniku příliš jemných částic. U tohoto typu zařízení má operátor možnost měnit šířku mezery mezi oběma válci a řídit tak velikost částic zpracovaného zrna. Čím užší je mezera, tím jemnější částice jsou získávány.
Využití páry při zpracování obilovin může spočívat ve zvlhčení zrna v parní komoře při běžném atmosférickém tlaku a vystavení zrn působení páry po stanovenou dobu a teplotu. Kombinace páry, teploty a doby působení vede k tomu, že škrobové granule absorbují vlhkost a nevratně nabobtnají a výsledkem tohoto procesu je zvýšení stravitelnosti škrobu. Vločkování s párou je méně intenzivní forma zpracování využívající páru, při které je zrno v parní komoře kratší dobu a válcuje se na hrubší, méně stlačené vločky. Proces válcování stlačuje a „roztahuje“ zrno, což dále narušuje proteinovou matrici endospermu, čímž se zvyšuje stravitelnost škrobu. Válce jsou nastaveny tak, aby řídily jak výslednou hustotu, tak tloušťku vločkovaného zrna. Obvykle by se dalo říct, že čím nižší je hustota a/nebo tenčí vločky, tím větší to má vliv na stravitelnost škrobu. Parní vločkování se primárně používá při zpracování kukuřičného zrna ke zlepšení jeho netto energetických hodnot. Vzhledem k hůře stravitelné povaze škrobu v kukuřičném zrnu tento typ zpracování zvýší netto energetické hodnoty kukuřice ve srovnání s kukuřicí válcovanou za sucha nebo s celou kukuřicí. Díky tomu se zlepšuje i užitkovost skotu krmeného takto upravenou kukuřicí ve srovnání se skotem krmeným celou nebo jen za sucha šrotovanou kukuřicí.
Ke sklizni obilovin s vysokou vlhkostí (tj. kukuřice nebo ječmene) se porost seče při obsahu vlhkosti 25 až 30 %. Po sklizni je takové zrno zpracováno válcováním a poté silážováno, nejčastěji ve vacích. Stejně jako při výrobě siláže je pro účinnou fermentaci rozhodující efektivní zabalení k vytvoření anaerobního prostředí. Sklizeň zrna s vysokou vlhkostí nabízí pěstitelům řadu agronomických výhod, včetně snížení ztrát na poli, vyšších výnosů, zvýšené flexibility sklizně a bez nutnosti sušení. Stejně jako u parního vločkování má sklizeň kukuřice při vlhkosti 28 až 30 % vliv na povahu a stravitelnost kukuřičného zrna. Škrob v kukuřici s vysokou vlhkostí je degradován rychleji a ve větší míře než u kukuřice válcované za sucha. V důsledku toho je čistá energetická hodnota kukuřice s vysokou vlhkostí podobná kukuřici vločkovanou po parním ošetření.
Klíčovým aspektem každého krmného programu je hodnocení efektivity zpracování obilí. Cílem je zajistit, aby zrno bylo zpracováno vhodným způsobem, který by zajistil jeho maximální krmnou hodnotu. Existuje několik zásadních kontrolních bodů, které lze použít při sledování a hodnocení efektivity metody zpracování obilí. Jemnost částic je zvláště důležitá při drcení obilovin za sucha, kdy jsou nežádoucí příliš zpracované částice zrna v důsledku nadměrné zúžení mezery mezi válci nebo při zpracování příliš suchého zrna. Množství různě jemných částic v zrnu válcovaném za sucha lze vyhodnotit proséváním definovaného množství zpracovaného zrna přes síta s otvory dané velikosti (např. 1,0 až 1,4 mm). Ideální cílová úroveň jemných částic ve vzorku zpracovaného zrna se sice může lišit, ale obvykle se pro zajištění adekvátního zpracování stanovuje cíl na 5 až 7 % jemných částic u ječmene válcovaného za sucha a 5 % u pšenice. Naopak je možné kromě hodnocení podílu jemných částic, také hodnotit procento celých zrn procházejících mezi válci. V ideálním případě jsou tato procenta udržována na minimu (tj. 5 % nebo méně). Index zpracování je tím nižší, čím větší je stupeň zpracování, a představuje poměr hmotnosti známého objemu zpracovaného zrna k hmotnosti stejného objemu nezpracovaného zrna, vyjádřený v procentech.
Nejnižší rychlost rozkladu škrobu při trávení byla zjištěna u celých zrn, zatímco nejrychleji byl degradován mechanicky zpracovaný ječmen a pšenice, a to bez ohledu na způsob. U kukuřice se rychlost bachorové degradace škrobu zvyšuje se zpracováním, a to od celého kukuřičného zrna, přes šrotování za sucha a parní vločkování po kukuřici sklízenou při vysoké vlhkosti. V každém případě by cílem mechanického zpracování zrna mělo být dosažení minimálně 95% využití škrobu zvířetem. Výživáři však musí být opatrní při zkrmování vysoce zpracovaných obilovin, protože rychlá fermentace škrobu v bachoru může vést k nadměrné produkci kyselin, ohrožuje schopnost zvířete udržovat normální pH v bachoru a může vést k bachorové acidóze, kterou lze v praxi rozdělit na subakutní, akutní a chronickou formu. Symptomy pak odrážejí závažnost a trvání stresu v důsledku překyselení bachoru. Ve všech případech je management výživy krmení jádrem problému, který je nákladný na řešení, redukuje produkci a zhoršuje zdraví i welfare chovaného skotu.
Ing. Anna Mikšovský Marcinková
