Přibližně před čtyřmi tisícovkami let člověk koně domestikoval a od té doby mění nejenom prostředí, v němž koně žijí. To má podstatný vliv na jejich pohodu a prospívání, ale i na jejich chování a ochotu spolupracovat s člověkem. K faktorům, které mají vliv na soužití koně a člověka patří nejen velikost skupiny a životního prostoru.
Ve volné přírodě žijí divocí koně ve stádech, jež představují komplexní sociální skupiny. V průběhu dne mohou urazit až 16 km a díky tomu mohou během roku využívat plochu až 40 km2. Je tedy zřejmé, že v takových skupinách, které žijí na rozlehlých pláních nebo mají k dispozici velmi velké pastviny, bývají koně výrazně aktivnější. Mají možnost volného pohybu při vyhledávání potravy či místa k odpočinku, ať už je jím zastíněné místo chránící je před prudkým sluncem nebo ochrana před větrem a srážkami. Životem ve stádě získávají možnost uspokojovat své sociální potřeby a potřebu kontaktu a komunikace s dalšími jedinci svého druhu. Na druhou stranu je nezbytnou podmínkou odpovídajícího welfare i dostatek prostoru, díky němuž mají možnost vyhnout se nežádoucím interakcím, k nimž v určitých fázích životního cyklu obvykle dochází. Nicméně se stále ještě vyskytnou majitelé, jejichž koně bývají drženi v nepříliš vhodných podmínkách malých výběhů, v příliš malých skupinách (či dokonce individuálně) nebo bez možnosti pobytu na kvalitní a dostatečně prostorné pastvině.
nočasovým aktivitám.
Život ve skupině zlepšuje komunikaci
Koně, kteří žili ve skupinách o minimálně třech zvířatech, se – na rozdíl od koní žijících osamoceně nebo maximálně ve dvojicích –častěji respektovali pokyn člověka ti koně, kteří mohli aspoň osm měsíců v roce pobývat na pastvinách nebo ve velkých výbězích, oproti koním, jež byli drženi ve stájích nebo v malých výbězích.
Avšak v důsledku obvyklého spojení, kdy koně chovaní dlouhodobě na velkých plochách – ať už pastvin či výběhů – žili současně ve větších stádech, zatímco většina koní, jež byla omezeně vypouštěna do malých výběhů, byla zároveň držena v individuálních boxech nebo maximálně ve dvojicích, vědci nemohli dospět k závěru, v němž by označili faktor mající jednoznačně větší vliv na výsledky experimentu, stále je tedy ve hře sociální deprivace i nedostatek prostoru či tzv. obohacení chovatelského prostředí.
Lze dost dobře předpokládat, že v prostředí s vyšší mírou stresu se koně budou více spoléhat na člověka, kterého znají a důvěřují mu než na někoho úplně cizího a podle toho jednat. A naopak, v případě prostředí, v němž se koně cítí bezpečněji (a ještě to vypadá na nějakou chutnou odměnu), může mnohem méně záležet na (ne)známosti osoby. Studie jim v podstatě ukázala, jak významný vliv na schopnost koní spolupracovat s člověkem mohou mít jejich životní podmínky. I proto je považováno zajištění odpovídajícího welfare v chovu koní za tak důležité.
Vztahy omezují stres
Koně žijí po boku člověka několik tisícovek let. Díky této koevoluci vykazují současní koně při interakcích s lidmi působivé sociální dovednosti. Bývají vnímaví k emocím člověka a dovedou velmi dobře pochopit, co od nich člověk chce. Jelikož mohou domestikovaní koně trávit v těsném kontaktu s člověkem, resp. s více či méně vysokým počtem různých osob, několik hodin denně, může to mít významný dopad na jejich welfare, fyziologii i chování. Je tedy velmi důležité, aby člověk pochopil, co a jak může působit na emoce koní při komunikaci a spolupráci s lidmi. Zejména se jedná o to, co pomáhá vytvářet a formovat vzájemné vztahy, a to především v nových situacích, jež mohou pro některá zvířata představovat velmi vysokou stresovou zátěž.
Důležitost tónu hlasu
Hlas a jeho tón působí nejenom na to, jak nás vnímá okolí, a to nejenom v rámci kontaktu s lidmi, ale i se zvířaty. Koně jsou jedním z druhů, jež dovedou odlišovat negativní a pozitivní hlasové projevy, a to nejen u svého druhu, ale i v případě člověka. Na tuto skutečnost ukázaly výsledky studie, jež pomohla vědcům nahlédnout do historie emočního vývoje a odhalila zajímavé úhly pohledu na welfare. Jestliže má tón lidského hlasu takový vliv na emocionální stav zvířat, měli by s tím být v první řadě obeznámeni ti, kteří se zvířaty přichází do každodenního (přímého i nepřímého) kontaktu.
Ing. Anna Mikšovský Marcinková
Více v NCH 1/2025
