Od 1. ledna 2012 se podle směrnice Rady 1999/74 EC budou v členských zemích Evropské unie produkovat konzumní vejce v obohacených klecích nebo alternativních chovech, reprezentovaných podlahovými systémy, voliérami, případně chovem ve výbězích. Podle některých odborníků však volný chov slepic ve velkých skupinách přináší četnější zdravotní rizika. Ztížené pracovní podmínky pro ošetřovatele a zvyšující se náklady na výrobu vajec jsou podle nich dalšími nepřehlédnutelnými nedostatky, ke kterým v alternativních systémech chovu nosnic dochází.
Podle technologického vývoje komerčních chovů nosnic u nás by se dalo s určitou dávkou nadsázky říci, že ochranářskými iniciativami proklamované volné ustájení slepic v halách a ve výbězích jsou krokem zpět. Zmiňované technologie chovu hojně využívané do šedesátých let minulého století se po nabytých zkušenostech s chovem nosnic v klecích a intenzifikací výroby vajec začaly z drůbežnické praxe rychle vytrácet. Hlavním důvodem zavádění nových technologických systémů bylo dosažení lepších ukazatelů zdraví a užitkovosti slepic. Bonusem pro ošetřovatele pak bylo snížení emisí amoniaku a prachu v hale, argumentem pro klecovou produkci vajec bylo jejich minimální bakteriální znečištění.
Patnáct set centimetrů čtverečních podlahové plochy, které jedna slepice v prvních jednoduchých klecích měla k dispozici, se postupně zredukovalo asi na dnešní třetinu. V číselném vyjádření to u komerčních klecí používaných v Evropě představuje 450 až 550 cm2 podlahové plochy na jednu nosnici, v USA to je 350 cm2 a v některých rozvojových zemích dokonce 300 cm2.
„Na řešení celého komplexu podmínek, které měly při stále se zvyšujícím počtu nosnic na farmách zajistit nejen zvyšování užitkovosti nosnic při jejich minimálním úhynu, ale i zlepšování vnitřního prostředí hal a zvyšování produktivity práce se podílela na celém světě řada různě zaměřených výzkumných pracovišť. Výsledkem jejich více než třicetiletého společného úsilí bylo, že v chovatelsky vyspělých státech byla konzumní vejce produkována z více než 90 % v bateriových klecích. V jejich konstrukci se postupně uplatňovaly poznatky minimalizující možnost otlaků a poranění a oděru peří nosnic. Bylo zautomatizováno krmení a napájení, včetně pásového odklizu trusu. V posledních modelech je řešen i rozvod čerstvého vzduchu do každé klece, který je využíván i k částečnému vysoušení exkrementů, čímž se dociluje snižování obsahu amoniaku v hale. Podle literárních údajů i našich zkušeností panuje shoda v tom, že v klecových chovech se riziko neúspěchu výrazně snižuje. I přední světový vědecký pracovník Webster ve své knize Animal welfate uvádí, že nosnice v klecovém chovu mohou mít větší pohodu než nosnice ve špatně vedených alternativních chovech. Za optimálních podmínek jsou však slepice schopny dosahovat vysokou užitkovost při přiměřeném úhynu ve všech technologických systémech chovů,“ uvedl specialista na technologie chovu drůbeže MVDr. Květoslav Košař.
Charakteristika alternativních systémů
Technologie chovu na podlahách spočívá převážně v ustájení nosnic v bezokenních halách ve velkých skupinách na podestýlce (písek, hobliny, sláma), dále na roštech nebo jejich kombinaci. Varianty podlahového systému nosnic na podestýlce kombinované s rošty se většinou odvozují od způsobu odklizu trusu z podroštových prostor, který se může provádět průběžně nebo jednorázově společně s podestýlkou po skončení snáškového turnusu.
Chov nosnic ve voliérách představuje kombinaci klecového chovu s chovem na hluboké podestýlce. Slepice jsou zpravidla ve dvouetážových až čtyřetážových bateriích různě konstruovaných klecí bez dělicích přepážek a dvířek. Do uliček mezi dvěma řadami baterií se nastýlá různý materiál k hrabání. Skrze roštovou podlahu voliér propadává trus na pásový dopravník, kterým je dopravován na přistavený dopravní prostředek. Krmítka, napáječky i hřady jsou instalovány v každé etáži. Snášková hnízda se podle typu voliéry umísťují v jedné z etáží nebo mezi dvěma řadami baterií či na bočních stěnách haly. Šikmá podlaha hnízd s umělou trávou snižuje nebezpečí znečištění sneseného vejce trusem a umožňuje jeho skulení na sběrný pás. V horní etáži voliér jsou hřady.
Pokud nosnice chované v halách nebo voliérách mají k dispozici navíc travnatý venkovní výběh, hovoří se o intenzivních výběhových chovech. Minimální hustota osazení je 2,5 m2 pastevního výběhu na nosnici. Ve výběhu by měl být vegetační kryt, nepostradatelné jsou také napáječky. Obdobná alternativa se uplatňuje i v menších chovech s kapacitou do dvou tisíc nosnic, kde je rozdíl v hustotě osazení a větším podílu ruční práce.
Bez etologie by to nešlo
„Nejprve je třeba zdůraznit, že samozřejmostí všech technologických systémů chovu nosnic je zajištění optimálního složení krmné dávky, dále bezporuchového řešení krmítek, napáječek a nakonec také vhodných mikroklimatických podmínek v hale. Pokud se chceme vyhnout řadě problémů, ke kterým v alternativních chovech nosnic dochází, musíme být znalí i z oboru etologie divokých kurů, jež se podíleli na tvorbě kulturních plemen slepic. Podle dostupných poznatků je základem vytvářet skupiny o malém počtu jedinců, protože u větších skupin dochází k narušování sociálního pořádku. Agresivitu v hejnu je možné snížit chovem klidnějších snáškových hybridů a odstraněním nejagresivnějších jedinců. Hrabání, popelení a hřadování slepic je spojené se zajištěním potravy, zbavováním se cizopasníků, případně ochranou před predátory. Podestýlka, která mimo jiné slepicím umožňuje hrabání a popelení, je však zdrojem amoniaku a prachu, jež negativně ovlivňuje pracovní prostředí ošetřovatelům. Pro slepice je přirozené i snášení vajec na jedno místo, to však neznamená, že to bude hnízdo, které si pro ulehčení své práce vymyslel člověk. K tomu, aby nosnice snášely vejce na určená místa, je nutné mít vhodná technologická řešení a nezanedbávat první sběry vajec snesených na podestýlku, ve voliéře nebo ve výběhu. Snáška vajec mimo hnízdo nebo i do znečištěného hnízda zvyšuje riziko bakteriální či plísňové kontaminace skořápky. V této souvislosti je třeba klást důraz na odchov kuřat, který je nutné provádět tak, aby se v maximální míře přibližoval podmínkám ve snáškové hale. Dále je nutné zpřísnit zoohygienická opatření, která by minimalizovala riziko zavlečení a rozšiřování nákaz v chovech. Díky přístupu nosnic k trusu je v chovu vyšší výskyt střevních cizopasníků, kteří se podílejí na snižování snášky vajec, zhoršování konverze krmiva a zdravotního stavu případně i na zvýšeném úhynu. Problematický je i výskyt ektotoparazitů, zejména čmelíků, kteří zapříčiňují chudokrevnost, ozobávání peří a kanibalismus,“ vypočítal Košař.
Kontrola čmelíka kuřího
V odborné literatuře se o čmelíku kuřím (Dermanyssus gallinae) hovoří jako o nejčastějším ektoparazitu drůbeže. Vzhledem ke způsobu života je jeho tlumení v zamořených chovech obtížné. Tento krev sající roztoč, který se u drůbeže podepisuje pod snižování užitkovosti a zvyšování mortality a u ošetřovatelů vyvolává alergické reakce, nabývá na významu také proto, že je potenciálním vektorem různých patogenů, včetně salmonel.
Problematikou omezení výskytu čmelíka kuřího v chovech drůbeže se ve své práci zabývala i Monique Mul z Wageningenské univerzity v Nizozemsku. Uvádí, že pro svou rezistenci na permetrin (účinná látka většiny akaracidních přípravků) a zákaz některých dalších akaricidů (například karbarylu) se z čmelíka kuřího stává opravdový problém. Situaci by mohl napomoci výzkum v oblasti alternativních metod tlumení, spočívajících například ve využití entomopatogeních plísní nebo přirozených predátorů těchto čmelíků. Stále však platí, že základem proti zavlečení a šíření tohoto drůbežáři obávaného roztoče zůstanou standardní preventivní opatření rozšířené o pravidelný monitoring výskytu čmelíků v hejnu.
Klíčové informace:
– Alternativní chovy nosnic reprezentují podlahové systémy, voliéry a chov ve výbězích.
– Podle odborníků zmiňované welfarové systémy chovu nosnicím poskytují dostatek možností k projevům jejich přirozeného chování, současně však přinášejí četnější zdravotní rizika.
