Dezinfekce hraje nezastupitelnou roli v udržení vysoké hygienické úrovně chovu a současně je předpokladem udržení dobrého zdravotního stavu, welfare včetně dosažení potenciálních produkčních a reprodukčních ukazatelů.
Účinnost dezinfekce v chovech hospodářských zvířat závisí na výběru účinné látky v dezinfekčních přípravcích. K preventivní dezinfekci se používají dezinfekční přípravky se širokým spektrem účinnosti; naproti tomu na ohniskovou dezinfekci je výhodné používat cíleně přípravky účinné na původce nákazy v daném chovu, tj. s omezeným spektrem účinnosti. Baktericidní dezinfekční přípravky ireverzibilně poškozují buněčné komponenty, usmrcují mikrobiální buňky. Bakteriostatické dezinfekční přípravky blokují reverzibilně funkci makromolekul (proteiny, nukleové kyseliny), neničí je, pouze zastavují jejich fyziologické funkce – růst a množení mikroorganismů.
Různé skupiny mikroorganismů reagují na působení dezinfekčních přípravků odlišně, a to buď na základě svých fenotypových vlastností (např. složení buněčné stěny), nebo v důsledku mechanismů rezistence (kódovaných svým genotypem nebo indukovaných). Schopnost přežití určitého mikroorganismu po aplikaci dezinfekčního přípravku lze charakterizovat jako bakteriální rezistenci. Vznik bakteriální rezistence je podmíněn změnou genotypu nebo fenotypu bakteriálního kmene. V případě změny genetické informace se jedná nejčastěji o získání genu rezistence v podobě plazmidu nebo jiných transferabilních elementů, méně často pak vznikem mutace „de novo“. Změna fenotypu většinou znamená zabránění průniku antimikrobiální látky do bakteriální buňky.
Vědci rozlišují tři principy bakteriální rezistence, a to rezistenci přirozenou, získanou a adaptivní. Bakterie přirozeně rezistentní nemají strukturu, proti které je antimikrobiální látka účinná nebo disponují mechanismy rezistence, které jsou pro ni obvyklé (např. mykoplazmata netvoří buněčnou stěnu). Přirozenou rezistenci vykazují gramnegativní bakterie (G-), bakteriální spory a mykobakterie. Získaná rezistence je spojena se získáním nové genetické informace. U bakterií se vyvine až po kontaktu s antimikrobikem. Získaná rezistence zprostředkovaná plazmidy se vyskytuje například u stafylokoků. Adaptivní rezistence je spojena s různou mírou exprese genů pro rezistenci v bakteriálním genofondu již obsažených (tj. procesu, kterým je v genu uložená informace převedena v reálně existující buněčnou strukturu nebo funkci).
Základním předpokladem omezení rizika vzniku antimikrobiální rezistence je dodržení koncentrace dezinfekčních přípravků pracovních roztoků v souladu s doporučením výrobce a jejich aplikace na čisté suché povrchy obvodových konstrukcí stájí a technologických systémů a dále potom střídání dezinfekčních přípravků s různými účinnými látkami.*
Více se dočtete v článku doc. MVDr. Pavla Nováka, CSc., který najdete v červnovém čísle časopisu Náš chov.
