Schopnost psa dobře pást je dána uměním aplikovat vlohy pro pasení do praxe, tedy využívat a rozvíjet co nejširší škálu projevu každé vlohy a naučených cviků. Hodně to záleží na fyzických a duševních předpokladech psa, ale především na způsobech vedení tréninku. Samotný instinkt psa není garancí, ale pouhým předpokladem pro to, že pes bude dobře pást. Dobře vycvičený pes dokáže i malé stádečko ovcí přivést k ovčákovi i ze vzdálenosti několik stovek metrů.
V článku Ing. Radka Loučky, CSc., věnovaného výcviku psů pro pasení zvířat se například dočtete, že pasení je vrozené chování některých plemen psů budované po staletí, doplněné naučenými postupy podle potřeb a podmínek člověka, který potřeboval pohyb stádových zvířat regulovat. Instinkt pasení je přirozené, stereotypní, cílevědomé a často i dost nutkavé chování psa ovládat stádo zvířat. Je to komplex znalostí a schopností, které vedou ke kontrole a ovlivnění pohybu stádových zvířat, ale nejsou výsledkem učení nebo výcviku konkrétního psa. Pasení má několik základních variant. Tou nejfrekventovanější je manipulace se zvířaty, neboli v přemísťování zvířat, případně v omezení jejich pohybu takovým způsobem, aby stádo šlo nebo zůstalo tam, kde si přeje člověk (ovčák), který práci psa reguluje. Tu další variantu lze charakterizovat jako hlídání stáda před predátory, což je činnost psa, při které ovčák ani nemusí být přítomen. Pro každý druh činnosti se hodí jiný typ psa. Ustálilo se označení té první kategorie psů „psi ovčáčtí“ a kategorie psů, kteří stáda hlídají „psi pastevečtí“. Rozdělení ale není striktní, např. čuvač, který bývá řazen mezi psy pastevecké, je schopen správným vedením výcviku se stádem i dobře manipulovat.*
Více se dočtete v srpnovém čísle časopisu Náš chov
