Jak vyplývá z údajů, počet prasat chovaných v ekologickém zemědělství je ve srovnání s ostatními druhy hospodářství velmi nízký. Důvodů může být několik: nízká místní produkce ekologických krmiv, certifikovaná produkce ekologických krmiv ze zahraničí, nedostatečné investice do technologií ustájení a z toho plynoucí vysoká cena, kterou musí spotřebitelé platit.
I když naši spotřebitelé se obecně neradi loučí se svými penězi, vysoká cena není hlavní překážkou rozšíření těchto chovů. Mezi chovatelem a spotřebitelem často chybí ten důležitý spojovací článek, a tím je nutná infrastruktura.
Kdysi běžná praxe, že se prasata chovala volně a krmila se převážně tím, co si našla sama a byly to pochopitelně různé zbytky, trvala možná až do vzniku moderních plemen. Ta však na rozdíl od nich potřebovala přece jenom lepší výživu a sami chovatelé potřebovali, aby jejich prasata rychle a efektivně rostla. Prasata se tak postupně přesunula do uzavřených stájí. Se současnými trendy, biozemědělstvím a pochopitelně i se zájmovým chovem se tato praxe objevuje znovu, ba co více, prožívá svoji renezanci. Pokud uvažujete o alternativním chovu prasat, měla by být první vaše otázka, proč to dělat a zda se to vyplatí. Nezlobte se na mne, ale mít jako hlavní důvod lásku ke zvířatům je cestou do pekel, k psychiatrovi nebo alespoň do ekonomických problémů. Budete především potřebovat lásku k této práci a ta láska ke zvířatům je jenom nutná podmínka. Kromě toho ekonomický neúspěch, nedostatek prostředků a další problémy s tím spojené vedou často k situacím, kdy se nedá mluvit o welfare a v katastrofických situacích dochází i k týrání zvířat.*
Více se dočtete v článku Ing. Miroslava Rozkota, CSc., který najdete v lednovém čísle časopisu Náš chov.
