Velké haly a vysoká koncentrace zvířat – to se obvykle vybaví při zmínce o konvenčním chovu drůbeže. Stejně tak i problémy s vysokým infekčním tlakem, zdravím a welfare. Mohlo by být řešením převedení drůbeže do venkovních chovů? Bohužel, ani tam to nemusí být tak pohodové z hlediska welfare, zdraví či zdravotní nezávadnosti produktů.
I když se drůbež ve velkých, uzavřených halách s vysokou koncentrací zvířat chovala řadu desetiletí, tak se tato technologie stala v posledních letech terčem obsáhlé kritiky. V první řadě se do protestních aktivit zapojily různé organizace ochránců zvířat, k nimž se postupně přidala nejenom veřejnost, ale i vědecké týmy zabývající se hodnocením welfare hospodářských zvířat. Ale to nebyl jediný problém, který se ve spojení s halovými velkochovy drůbeže musel řešit. Krom spojení s nízkou úrovní welfare tu byl i vysoký infekční tlak v důsledku přítomnosti obrovských počtů zvířat na omezeném prostoru. Spoustu vážných zdravotních problémů se dařilo redukovat za pomoci subterapeutických dávek antibiotik v medikovaných krmných směsích, díky nimž se udržoval přijatelný zdravotní stav hejna, ale dokázaly podpořit i přírůstky hmotnosti. Nicméně tato praxe byla spojena se vznikem a narůstajícímu trendu rezistence patogenních organismů, takže zcela nevyhnutelně došlo k požadavku na výrazné omezení podávání antibiotik k neléčebným účelům. S tím vyvstala nutnost hledat a prověřovat alternativní řešení, a to jak ve výživě, tak v managementu, která by pomohla při udržení dobrého zdraví a odpovídajících přírůstků. Díky tomu by se mohla udržet i ekonomika produkce drůbežího masa a vajec.
Na legislativní úrovni byla přijata řada změn, které definovaly nové požadavky na chovatelské technologie i postupy, které měly zvířatům zajistit vhodnější životní podmínky, vyšší standardy welfare, bezpečnější potraviny pro spotřebitele a redukci rizika vzniku a šíření rezistentních patogenů. K navrhovaným možnostem patří i volný chov drůbeže ve venkovních výbězích, který by měl přinést příznivější podmínky pro zvířata, a to hlavně z hlediska welfare a omezení infekčního tlaku. Jenže pohyb drůbeže ve venkovním prostředí s sebou nepřináší pouze čerstvý vzduch, sluneční svit a travnaté plochy, na nichž může drůbež celé dny pátrat po něčem dobrém do žaludku. Stačí si vzpomenout na posledních několik týdnů a je asi každému jasné, že na drůbež venku působí veškeré extrémy počasí – úmorná vedra, teplotní skoky i přívalové srážky – což rozhodně není optimální. Kromě toho se drůbež venku dostává do kontaktu s volně žijícími živočichy, a to i predátory či škůdci, případně s jejich výkaly, a tím i s původci některých velmi závažných onemocnění. Není tedy divu, že spousta chovatelů tyto „novoty“ zrovna nevítá. Podle entomologa Jeba Owena z Washington State University (WSU) by podstatný vliv na přijetí změn mohli mít spotřebitelé, kteří budou upřednostňovat místní, ekologicky příznivé a udržitelně produkované živočišné suroviny. Takovým požadavkům spotřebitelů by se pak musela přizpůsobit praxe v zemědělských podnicích i u výrobců potravin.*
