I přes světový trend snižování spotřeby rybí moučky do krmných směsí drůbeži a prasatům zůstává lov průmyslových ryb (slouží k výrobě rybí moučky a olejů) již několik desítek let na stejné úrovni. Ze všech hospodářských zvířat to jsou ryby, které dovedou nejefektivněji využívat rybí moučku. V souvislosti se vzrůstající produkcí ryb v akvakulturách, které „zatím“ pohltí 30 až 40 procent světové výroby rybí moučky a olejů, vyvstávají obavy, že dojde během relativně krátké doby k celosvětovému nedostatku těchto surovin.
Zdroje rybí moučky
I přes světový trend snižování spotřeby rybí moučky do krmných směsí drůbeži a prasatům zůstává lov průmyslových ryb (slouží k výrobě rybí moučky a olejů) již několik desítek let na stejné úrovni. Ze všech hospodářských zvířat to jsou ryby, které dovedou nejefektivněji využívat rybí moučku. V souvislosti se vzrůstající produkcí ryb v akvakulturách, které „zatím“ pohltí 30 až 40 procent světové výroby rybí moučky a olejů, vyvstávají obavy, že dojde během relativně krátké doby k celosvětovému nedostatku těchto surovin.
Hrozbě vážného dopadu na rovnováhu mořských zdrojů, z nichž se rybí moučka a oleje vyrábějí, čelí nové technologie a moderní výživářské postupy. Krmivářům se daří částečně nahrazovat rybí moučku v krmivech, jejíž obsah je v současnosti na poloviční úrovni v porovnání z doby před třiceti lety. Náhradou živočišných složek například za sóju, řepkový olej nebo kukuřičnou bílkovinu v krmivu experti do budoucna dokonce předpovídají další redukci obsahu rybí moučky a olejů ve směsích. V současné době se testují ještě luštěniny, z nichž nejlépe vychází hrách. Zvláště v extrudované formě se s hrachem dosahuje slibných výsledků. Jako perspektivní se jeví možnost zavedení bílkovinného doplňku na bázi kvasných produktů do krmiva.
Černého Petra pro rychlost prosazení nových technologií v krmivářském průmyslu, umožňujících snížení obsahu rybí moučky a olejů v krmných směsích pro ryby, drží Čína. Ta, jako dosud největší importér těchto krmných doplňků, je současně také největším producentem chovaných ryb. Některé statistiky uvádějí, že až 70 % celosvětové produkce ryb, měkkýšů a vodních rostlin včetně řas může pocházet právě z Číny. V případě, že Čína bude v nastoleném trendu pokračovat, mohou se obavy s katastrofickými scénáři z podmořského světa zakrátko naplňovat.
Nedostatek rybí moučky by mohl být celosvětově vážným problémem. Některá řešení v návaznosti na ekonomické pozadí by s ohledem na možné dopady v řešení deficitu živočišných bílkovin pro humánní výživu v rozvojových zemích nebo ochraně velkých kytovců nemusela vyznívat příznivě. Například zdrojem průmyslového zpracování by se mohly stát málohodnotné druhy ryb, které jsou potravou miliónům lidí. Ty by tak po transformaci v rybí moučku skončily v tlamách dobře krmených ryb ve vyspělém světě. Nebo by mohla vzrůst poptávka i po jiných nevyužívaných populacích průmyslově zpracovávaných živočichů, například antarktickém krillu, který je ale důležitou složkou potravního řetězce celé řady živočichů, mimo jiné i velkých kytovců. Pro potřeby průmyslového zpracování by se alternativně dalo využít i přílovku (hospodářsky bezcenných druhů ryb a jiných mořských živočichů), který se vyzdvihne na palubu s cíleným úlovkem, usmrtí se, hází se zpět do moře a představuje každoročně desítky miliónů tun.
Akvakultura, neboli člověkem řízená produkce vod, je s příměrem nejrychleji rostoucího sektoru produkce potravin příslibem do budoucna. V současné době ve vyspělých zemích pochází z akvakultury téměř polovina konzumovaných ryb a měkkýšů. Do budoucna se dá předpokládat, že její význam ještě poroste.
I přes světový trend snižování spotřeby rybí moučky do krmných směsí drůbeži a prasatům zůstává lov průmyslových ryb (slouží k výrobě rybí moučky a olejů) již několik desítek let na stejné úrovni. Ze všech hospodářských zvířat to jsou ryby, které dovedou nejefektivněji využívat rybí moučku. V souvislosti se vzrůstající produkcí ryb v akvakulturách, které „zatím“ pohltí 30 až 40 procent světové výroby rybí moučky a olejů, vyvstávají obavy, že dojde během relativně krátké doby k celosvětovému nedostatku těchto surovin.
Hrozbě vážného dopadu na rovnováhu mořských zdrojů, z nichž se rybí moučka a oleje vyrábějí, čelí nové technologie a moderní výživářské postupy. Krmivářům se daří částečně nahrazovat rybí moučku v krmivech, jejíž obsah je v současnosti na poloviční úrovni v porovnání z doby před třiceti lety. Náhradou živočišných složek například za sóju, řepkový olej nebo kukuřičnou bílkovinu v krmivu experti do budoucna dokonce předpovídají další redukci obsahu rybí moučky a olejů ve směsích. V současné době se testují ještě luštěniny, z nichž nejlépe vychází hrách. Zvláště v extrudované formě se s hrachem dosahuje slibných výsledků. Jako perspektivní se jeví možnost zavedení bílkovinného doplňku na bázi kvasných produktů do krmiva.
Černého Petra pro rychlost prosazení nových technologií v krmivářském průmyslu, umožňujících snížení obsahu rybí moučky a olejů v krmných směsích pro ryby, drží Čína. Ta, jako dosud největší importér těchto krmných doplňků, je současně také největším producentem chovaných ryb. Některé statistiky uvádějí, že až 70 % celosvětové produkce ryb, měkkýšů a vodních rostlin včetně řas může pocházet právě z Číny. V případě, že Čína bude v nastoleném trendu pokračovat, mohou se obavy s katastrofickými scénáři z podmořského světa zakrátko naplňovat.
Nedostatek rybí moučky by mohl být celosvětově vážným problémem. Některá řešení v návaznosti na ekonomické pozadí by s ohledem na možné dopady v řešení deficitu živočišných bílkovin pro humánní výživu v rozvojových zemích nebo ochraně velkých kytovců nemusela vyznívat příznivě. Například zdrojem průmyslového zpracování by se mohly stát málohodnotné druhy ryb, které jsou potravou miliónům lidí. Ty by tak po transformaci v rybí moučku skončily v tlamách dobře krmených ryb ve vyspělém světě. Nebo by mohla vzrůst poptávka i po jiných nevyužívaných populacích průmyslově zpracovávaných živočichů, například antarktickém krillu, který je ale důležitou složkou potravního řetězce celé řady živočichů, mimo jiné i velkých kytovců. Pro potřeby průmyslového zpracování by se alternativně dalo využít i přílovku (hospodářsky bezcenných druhů ryb a jiných mořských živočichů), který se vyzdvihne na palubu s cíleným úlovkem, usmrtí se, hází se zpět do moře a představuje každoročně desítky miliónů tun.
Akvakultura, neboli člověkem řízená produkce vod, je s příměrem nejrychleji rostoucího sektoru produkce potravin příslibem do budoucna. V současné době ve vyspělých zemích pochází z akvakultury téměř polovina konzumovaných ryb a měkkýšů. Do budoucna se dá předpokládat, že její význam ještě poroste.
