Červnové referendum otřáslo nejen Velkou Británií, ale i zbytkem Evropské unie, který se ocitl na pomyslném rozcestí. Půjde dál cestou větší integrace a rychlého zavedení společné měny, nebo naopak dá větší důraz na princip subsidiarity, který řešení problémů posouvá co nejblíže lidem, a bude více dbát na přání a obavy Evropanů? A zůstane jen při odchodu jedné země nebo i v dalších převáží euroskeptické a nacionalistické tendence? A jaké budou dopady odchodu Velké Británie?
Ještě krátce po čtvrteční půlnoci při sčítání hlasů mírně vedli odpůrci vystoupení Velké Británie z Evropské unie. V prvních pátečních ranních hodinách však bylo všechno jinak. Příznivci vystoupení z unie – tedy brexitu – zvítězili v referendu s pouhými 52 procenty hlasů. Země, která představuje měřeno v hrubém domácím produktu kolem 18 procent ekonomické síly, v počtu obyvatel téměř 13 procent a v rozloze necelých 5,6 procenta stále ještě současné evropské osmadvacítky, nakročila na odstředivou dráhu. Komentáře, dopady a odhady dalšího vývoje od té doby plní stránky novin i webů.
Rozhodně stojí za zmínku, že prakticky prvním, kdo se po druhé světové válce, a to již v roce 1946, zabýval myšlenkou na vytvoření spojených evropských států, byl právě britský premiér Winston Churchil. Ačkoli díky němu stála Británie ideově na počátku evropského integračního procesu, nejen nebyla mezi prvními státy zakládajícími evropská společenství, ale příliš se do nich nehrnula a také její cesta ke členství nebyla bez překážek. Účast v Evropském společenství uhlí a oceli (ESUO) vzniklém podpisem smlouvy šesti zakládajícími státy v dubnu 1951 dokonce odmítla. Důvod? O zmíněných odvětvích měl v členských zemích rozhodovat nadstátní orgán, tzv. Vysoký úřad. Británie však nechtěla předat své podle ní nejzávažnější ekonomické oblasti nedemokratickému úřadu, který nebyl nikomu odpovědný.*
Více si přečtete v článku Libuše Alterové v srpnovém Farmáři
