Vzpomínka iniciátora metody vzdušného odchovu telat
Pamatuji si to jako dnes, a to že 6. listopadu 1983 nastal první den odchovu novorozených telátek, a to býčka Sergeje a jalovičky Nataši ve zcela nových, dřevěných, venkovních individuálních boxech – VIB.
Ale zcela samozřejmé to tehdy nebylo! Vždyť jsme v Česku! Nastal zcela samozřejmě počáteční odpor většiny zootechniků, ošetřovatelů i některých veterinárních lékařů. Údajnými škůdci jsme byli my „šílení“ výzkumníci, které napadlo, že 12 až 24hodinové tele, a to krátce po prvním napojení mlezivem od vlastní matky bylo přeneseno do pár metrů vzdáleného čerstvě a bohatě nastlaného VIB. Slyšeli jsme i námitky ze sabotáže, ze snahy o návrat malovýrobních metod chovu atd. Co to je prý za šílenost?! V tu chvíli autora napadá vzpomínka na tehdejšího ošetřovatele v porodně krav v Uhříněvsi – Netlukách pana Peška, který nám tehdy s výčitkou v očích sděloval, že se ta dvě telátka do rána nedožijí, protože venkovní teplota měla být skoro mínus čtyři stupně Celsia. Pro nás výzkumníky to byl ale významný a nezapomenutelný zážitek. Celou noc, vlastně celý den jsme sledovali chování telat, rektální teplotu, dechovou frekvenci a postupně jsme dospívali k přesvědčení, že všechny sledované parametry nevykazují ani zdaleka kritické hodnoty. Nic zvláštního se nedělo, nic nechybělo, vše bylo OK! Jejich eventuální nespokojenost z nového prostředí nebyla zaznamenána, vše bylo v hranicích jejich normálního života. Tenkrát jsme totiž pojem welfare díkybohu neznali. Už ve čtyři hodiny ráno jsme z dálky slyšeli „funění“ pana Peška, který se přes pole rychlou chůzí blížil k netlucké porodně. A když slyšel bučení hladových telátek, měl znovu slzy v očích. Ano, to byl ten první památný den odchovu mléčných telat ve VIB v tehdejším Československu! Telata nejenže přežila, ale navíc i prosperovala!
Následně nastal postupný, obrovský boom vzdušného odchovu. První rok deset telat. Druhý rok se zvěst o této metodě rozšířila mezi chovateli (lidé to chtěli alespoň zkusit) a už to bylo 60 telátek. V roce 1987 to byla první tisícovka a o deset let později to bylo více než 70 % všech odchovaných telat. Radost z toho byla bezměrná. A to všechno iniciovalo další výzkum, a formulace a zpřesňování dalších opatření a metod. Asi po třech, čtyřech letech se přihlašovali k této metodě nejen praktici ze zemědělských podniků, ale i z vysokých škol, objevovali se odborné publikace, metodiky, dokonce i „vědecké“ práce. Ohlasy byly vesměs pozitivní! Ale ještě v roce 1987 se z ničeho nic objevil jeden „taky odborník“ dokonce vysokoškolsky vzdělaný, který tuto metodu označil jako zcela porušující zákonné normy na odchov mléčných telat, pokud jde o vnější teploty okolního prostředí na telecí organismus. Ano, tenkrát byly mínusové teploty považovány v metodikách za letální. Případ se „táhnul“ až do roku 1990 a změna politického klima přispěla k rychlému vyšumění, a „protestant“ vyšuměl také.
Ano, čtyřicet let vzdušného odchovu telat zaznamenalo své nesporné přednosti a úspěchy. Ale „musí“ se objevovat nové „myšlenky“, „nové“ trendy. Jde např. včleňování nezastřešených, ale i zastřešených VIB do dosluhujících a do temných a nevětraných kravínů, o „novinku“ krmit telata jedenkrát denně, nebo VIB dát od sebe „na doraz“ (využití plochy), a konečně o to, že do jednoho VIB se ustájí dvě telata s tzv. párovým odchovem, a to pro čistě pofidérní „lepší“ vývoj kognitivních schopností telat. Dále je chybou neposkytování napájecí vody, protože v mléčném nápoji jí prý mají dostatečné množství atd. Prostě za každou cenu inovovat, ale takové inovace, bez dlouhodobého experimentu jsou více než rizikové.
Již koncem 80. let minulého století (1988) jsme v Netlukách zahájili odchov odstavených telat v modrých, tzv. Uhříněveských plachťácích, které se více než osvědčily, o čemž i v současnosti svědčí desítky uživatelů. Telata po odstavu v počtu šesti až osmi jedinců se soustředila do takových venkovních skupinových kotců (VSK). Někdy se tam dokonce ukončovalo přikrmování mléčným nápojem, ale ihned se zahájilo zkrmování směsné krmné dávky (objem + jádro) s dostatkem napájecí vody v čistých vědrech. jsou plně využívané.
Bohužel část chovatelů jako by dosud nepochopila smysl vzdušného odchovu. Úspěšně a bezproblémově odchovávaná telata ve VIB jsou náhle přesunuta do jakoby rekonstruované stájové budovy s pozdravem „hajdy do chléva“! Do podmínek, zcela rozdílných od venkovního odchovu, tj. s mizernou ventilací a v podstatě do tmy. Sám se přesvědčil na desítkách případů při svých výjezdních auditech, že takový přesun je návratem do druhohor s výkřikem „zpátky na stromy“! Bohužel to časté tvrzení některých chovatelů my víme své, nám se to tak osvědčuje, mluví o mnohém. Ztráty, zdraví, reprodukce, četnost neadekvátního chování tak odchovávaných telat. Jsou na tom vždycky podstatně hůře než ta, které jsou odchovány v uceleném komplexu vzdušného ustájení.
Jednoduchý závěr zní, že desítky let prosazovaný vzdušný odchov telat produkuje při účasti kvalitní zootechnické služby velice kvalitní zvířata, která budou přinášet chovu obrovský efekt. Jenom jim chovatel v tom svými pomýlenými rozhodnutími nesmí bránit.
Doc. Ing. Oldřich Doležal, DrSc., technolog-specialista
Podrobněji v NCH 11/2023
