Dosažení vhodné úrovně welfare v podmínkách pastvy vyžaduje adaptovaná a robustní zvířata, která jsou odolná vůči parazitům a patogenům a která jsou schopna využívat živiny poskytované pastvinami.
V minulém příspěvku byly popsány výzvy jako prostředí pastvin a ustájení prasat, tento příspěvek se zaměřuje na volbu vhodných plemen a přirozené chování prasat.
Ve většině evropských ekologických chovech jsou preferována místní tradiční plemena prasat, která jsou dobře přizpůsobena místním podmínkám prostředí, včetně klimatu, nemocí, parazitů a dostupného krmiva (píce, žaludy, kaštany, ptáci, drobní savci a půdní fauna). Stávají se tak dobrou volbou pro pastevní systémy, buď jako čistokrevná plemena nebo v programech křížení. Například potomci křížených prasnic (landrace × yorkshire) s kanci tradičního plemene tamworth se pásli více než potomci prasnic stejného genotypu s kanci plemene duroc, kteří častěji odpočívali.
Kromě přizpůsobení se pastevním podmínkám je další předností tradičních plemen kvalita masa, atribut, který jim vysloužil uznání kuchařů restaurací a spotřebitelů. Využívání tradičních plemen také přispívá k udržení genetické diverzity u prasat. Chovatelské společnosti vyvíjí křížená prasata s požadovanými vlastnostmi pro venkovní systémy, s dobrou adaptací na životní prostředí a ekonomickou efektivitou. Avšak selekce na plodnost může být zdrojem stresu a sníženého welfare jak pro vysoce produkční prasnice, tak pro jejich selata. Prasnice s velkými vrhy mají delší dobu porodu a vyšší mortalitu selat, nepoměr v počtu struků k počtu selat, nižší porodní hmotnost selat a větší konkurenci mezi nimi. V těchto případech selekce na produkci může souviset se sníženou schopností mateřství, což je zásadní pro pastvu. Tyto problémy naznačují potřebu přeorientovat genetickou selekci a přikládat větší význam vlastnostem souvisejícím s welfare, jako je dlouhověkost prasnic a přežití selat.
Jako důležité vlastnosti, které mají být zahrnuty do selekčních programů zaměřených na zlepšení pohody venkovních prasat byly navrženy: odolnost vůči nemocem, adaptace na změny prostředí a krmiva, schopnost využívat alternativní místní krmiva, konformace a síla končetin, dlouhověkost prasnic, rychlý růst a reprodukce. Simulace šlechtitelských modelů pro zvýšení welfare (schopnost mateřství a dlouhověkost prasnic) však vedla ke snížení rychlosti růstu u vykrmovaných prasat. Nicméně prasnice selektované pro venkovní produkci mají robustnější selata, která vykazují vyšší míru přežití před odstavem. Proto by se genetická selekce velikosti vrhu měla zaměřit na získání nejvýše 12 robustních a životaschopných selat.
Hlavní nevýhodou místních plemen je jejich nižší ekonomická výkonnost ve srovnání s moderními genotypy, což může vést některé evropské farmáře k používání prasat vyšlechtěných pro vnitřní podmínky v systémech pastvin i přesto, že tato prasata nemohou dosáhnout svého genetického potenciálu. Navíc zvýšený výskyt kloubních lézí u těchto prasat naznačuje, že konformace nohou moderních genotypů nejsou přizpůsobeny požadavkům na pohyb po pastvinách.
Pastviny jsou pro dobré životní podmínky zvířat příznivější, protože prasata mají větší šanci vyjádřit své přirozené chování, jako je organizace ve skupinách a interakce se svými vrstevníky, prozkoumávání okolí, hledání potravy, rýpání, válení se v bahně, péče o srst a hra. Nemožnost vyjádřit přirozené chování vede k úzkosti a ovlivňuje pohodu zvířat, což má za následek výskyt stereotypů a jiného abnormálního chování.*
