Dodržování hygieny chovného prostředí je jedno ze základních preventivních opatření v chovech hospodářských zvířat, nedílnou součástí zásad správné chovatelské praxe i biosekurity. Pravidelná sanitace zahrnující čištění, mytí a dezinfekci, předchází vzniku onemocnění, projevům únavy prostředí a současně zlepšuje celkové hygienické podmínky chovu. To se odráží na snížení frekvence výskytu onemocnění, potažmo na spotřebě antimikrobik a tím i v omezení rizika vzniku antimikrobiální rezistence.
Podle zákona o veterinární péči (č. 166/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je chovatel hospodářských zvířat povinen zabezpečit čištění a dezinfekci stájí, jiných prostorů a zařízení, v nichž jsou zvířata chována, jakož i čištění a dezinfekci technologických zařízení, dopravních prostředků, strojů, nástrojů, nářadí, pracovních pomůcek a jiných předmětů, které přicházejí do přímého styku se zvířaty. Plán s rozpisem všech prací, časových intervalů, používaných prostředků a osob odpovědných za tyto práce v zemědělském provozu je obsahem sanitačního řádu.
Cílem práce Ing. Gabriely Malé, Ph.D., a MVDr. Pavla Nováka, CSc., z Výzkumného ústavu živočišné výroby, v. v. i., Praha – Uhříněves bylo zpracovat zásady návrhu sanitačního programu s důrazem na analýzu kritických míst, které mají vliv na účinnost sanitace farem pro chov prasat.
Kritická místa, která mají vliv na účinnost sanitace farem pro chov prasat uhříněveští specialisté shrnuli do následujících deseti bodů:
