Rakousko nejsou jenom alpské pastviny, je různorodé. Zejména při řece Dunaji, kde je rozvinutá i intenzivní rostlinná výroba, se chovají prasata. V této oblasti Horního Rakouska jsme navštívili tři statky, všechny se zabývaly chovem prasat, provozovaly rostlinnou výrobu a vyráběly si základní krmiva pro prasata. Lišily se však zaměřením.
První obhospodařoval 70 ha, z toho 20 vlastních, a choval 35 prasnic. Před pěti až šesti lety přešel z konvenčního chovu na bio chov. Ve staré stáji měl ustájené jalové a březí prasnice a odchov selat. Ventilace byla přirozená, pro stabilní teplotu se využívalo vlastností kamenného zdiva. Provoz byl stlaný, zvířata měla přístup do výběhu, kde byly instalovány nezamrzající napáječky. Vnitřní kotce měly jednu stěnu posuvnou, aby se mohly pro menší selata zmenšit. Výběhy vyhrnuje čelním nakladačem a hnůj ukládá na přilehlém hnojišti. Nová porodna byla dřevěná stavba s laminárním prouděním vzduchu, přičemž šířka stěny z masivního dřeva bez izolace byla v několika vrstvách do tloušťky 10 cm. Také prasnice mohly do výběhu, vlastně musely, protože jen tam byla voda. Porodní kotce byly tovární výroby od předního rakouského výrobce technologií a z větší části ze dřeva. Byl zde prostor pro prasnici se selaty – bez klece, jenom se zábranami proti zalehnutí, dále příkrmiště a vyhřívané doupě pro selata, což byl jediný vyhřívaný prostor ve stáji, a konečně i krmiště pro prasnici. Kotce byly opatřeny dvěma jednosměrnými dvířky pro prasnici ze společného prostoru. Pokud se chtěla prasnice napít nebo nažrat, musela nejprve do výběhu a pak se mohla vrátit dovnitř ke žlabu a následně i k selatům. Smyslem toho všeho bylo primárně udržet čistotu v kotci. Farmář odstavuje selata v šesti týdnech (minimálně ve 40 dnech věku), kdy dosahují hmotnosti 10 až 12 kg. Protože hospodaří v ekologickém režimu, nemůže používat prestarterové směsi. Zmiňovaný farmář zatím prodává selata za 150 až 160 eur za kus. Do budoucna plánuje i vlastní výkrm.
Druhý statek měl výkrmovou stáj. Byl to konvenční chov s vyšším stupněm pohody (welfare) zvířat, který je v Rakousku a Německu podmínkou. Tentokrát zde obhospodařovaly 50 ha, z níž bylo 40 ha orné a po pěti hektarech luk a lesa. Na obsluhu stáje stačili dva lidé, kterým pracovní činnost zabrala dvě hodiny ráno a 0,5 hodiny odpoledne. Vše bylo mechanizované. Ve stáji, kde bylo 20 % zaroštované plochy a zbytek představovala pevná plocha s nastýlaným ložem, byl opět striktně rozdělen prostor pro ležení, krmení a kálení. Ke krmení na farmě používali asi čtyři metry koryta, kam se dávkovalo suché krmení mechanizovanou pneumatickou dopravou. V podroštovém prostoru byla mechanická lopata na odkliz hnoje, která odklízela výkaly každé dvě hodiny. Větší pohoda byla dána i dvojnásobně větší plochou na prase, než která je nařízena. Selata kastruje veterinář pod narkózou. Mají zajištěný smluvní odbyt a minimální cenu do roku 2030. Aktuální cena je 1,80 euro/kg + další příplatky za systémy. V turnusu mají 125 selat.
Na posledním statku jsme viděli výkrm v nové stáji. Hospodaří zde na 45 ha (40 ha orné, 5 ha louky), přičemž v rostlinné výrobě pěstují z 50 % kukuřici bez GMO. Zbývající výměru orné půdy mají rovnoměrně rozdělenou na pětadvacetiprocentní podíl mezi pšenici a ječmen. Chovají 60 prasnic, vyprodukují 1600 selat/rok, která sami i vykrmí. V kotcích jsou opět tři zóny – pro ležení, krmení a kálení. Výběh je celoroštový, vodu mají zvířata k dispozici jen venku. Lože uvnitř dřevěné stáje je nastýlané automatem, přičemž jeden balík zabere asi 0,5 hodin práce. Řezaná sláma o délce kratší, než osm centimetrů se nastýlá každé tři týdny. Automat před dopravou na stáj ze slámy odsaje prach. Pokud jde o krmení, základ tvoří kukuřičné zrno konzervované systémem CCM, které je uskladněné ve věžích při 37 % sušině.
Na závěr zbývá dodat, že v Rakousku mají farmáři zajištěný obyt prasat, přičemž se začínajícími chovateli se dojednávají dlouhodobé smlouvy až na pět let. Minimální cena za jatečná zvířata je 1,40 eura/kg + další příplatky podle systému chovu, přičemž za bioprodukci je cena o 30 % vyšší.
Více se dočtete v článku Ing. Miroslava Rozkota, CSc., a Ing. Soni Frydrychové, PhD., který najdete v srpnovém čísle časopisu Náš chov.*
